Poplatek za podání podnětu k zahájení správního řízení z moci úřední dle zákona o zadávání veřejných zakázek je protiústavní
Na základě podání ústavní stížnosti spojené s návrhem na zrušení § 259 zák. č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek (ZZVZ), který stanovuje poplatkovou povinnost ve výši 10 000 Kč za podání podnětu ÚOHS k zahájení správního řízení z moci úřední, se plénum Ústavního soudu České republiky zabývalo souladem tohoto ustanovení s ústavním pořádkem. Dne 13. 11. 2019 informovalo tiskové oddělen Ústavního soudu České republiky o nálezu Ústavního soudu, jímž se předmětné ustanovení ruší ke dni vyhlášení ve Sbírce zákonů.[1]
Skutkové okolnosti případu před podáním ústavní stížnosti
Transparency International – Česká republika, o.p.s. (stěžovatelka) podala začátkem roku podnět k zahájení správního řízení z úřední povinnosti adresovaný Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže (ÚOHS), s kterým spojila žádost o sdělení způsobu vypořádání se s podnětem. Poté, co stěžovatelce nebyla ani po měsíci doručena žádné vyjádření, urgovala ÚOHS s žádostí o odpověď. Na základě toho stěžovatelce bylo sděleno, že nezaplatila poplatek za podání podnětu ve výši 10 000 Kč a vzhledem k tomu a v souladu s § 259 odst. 4 ZZVZ se podnět dále nevyřizuje.
Stěžovatelka tedy nejdříve podala zásahovou žalobu dle § 82 a násl. zák. č. 150/2002 Sb., soudní řád správní a následně kasační stížnost, přičemž se domáhala především předložení věci k Ústavnímu soudu s ohledem na protiústavnost § 259 ZZVZ. Krajský soud sice zpochybnil smysl předmětného ustanovení a zaujmul kritický postoj též k jeho srozumitelnosti a korektnosti, nicméně konstatoval, že není zákonodárcem a nemůže tak přistupovat k „nemístnému aktivismu“.[2] Žalobu proto Krajský soud shledal nedůvodnou.
Nejvyšší správní soud zaujmul podobné stanovisko, když konstatoval, že sice má pochybnosti o smyslu daného poplatku, ale charakter daného poplatku nenarušuje právo na spravedlivý proces a není tedy dle Nejvyššího správního soudu protiústavní. Proto kasační stížnost zamítl. Následně byla stěžovatelem podána ústavní stížnost s návrhem na zrušení předmětného ustanovení pro rozpor s právem na spravedlivý proces, právem petičním a právem podílet se na správě veřejných věcí dle Listiny základních práv a svobod, jakožto i pro rozpor s právem na to, aby státní moc sloužila všem občanům ve smyslu čl. 2 odst. 3 Ústavy.
Nález Ústavního soudu
Ústavní soud svou argumentaci pro zrušení předmětného ustanovení uvozuje tím, že dle ústavních principů právního státu je přímo odvozen požadavek předvídatelnosti a bezrozpornosti práva a zákaz libovůle. Mimo to taktéž vyplývá přednost jedince, občana před státem a stát má sloužit všem občanům, nikoli vis-a-vis. O to víc to dle Ústavního soudu platí u daňové a poplatkové povinnosti a tato povinnost musí být stanoveno „zcela jednoznačně, srozumitelně, konzistentně a předvídatelně“.[3]
Dle § 249 ZZVZ je řízení o přezkoumání zadavatele zahajováno buď (i) na písemný návrh nebo (ii) ex offo. Blíže ale dle zákona nejsou upraveny zdroje, z kterých se má pro zahájení řízení ex offo ÚOHS informovat. Poplatek pak dle § 259 ZZVZ je podmínkou pro to, aby se ÚOHS vůbec zabýval podnětem, byť sám je jako správní úřad povinen zahajovat přezkumná řízení z úřední povinnosti. Samotná funkce poplatku pak neobstojí s klasickou poplatkovou povinností, jejímž znakem je ekvivalentní protiplnění v podobě zahájení řízení o právech a povinnostech subjektů. Zaplacení poplatku dle § 259 ZZVZ není podmínkou pro zahájení řízení a dle zákonodárce má mít spíše funkci regulační.[4]
V této věci ale Ústavní soud uvádí, že sice od zavedení poplatkové povinnosti klesl počet podnětů z 1306 v roce 2016 na 93 v roce 2017, nicméně v tom samém roce nebyla provedena žádná kontrola v oblasti veřejných zakázek. Krom toho jsou dle Ústavního soudu podněty „nenahraditelným informačním zdrojem pro činnost úřadu, neboť ani jeho sebelepší kontrolní činnost nemůže zdaleka nahradit zájem subjektů stojících mimo ÚOHS“.[5]
„Absurdní“ poplatek
Ústavní soud se explicitně vyslovuje v tom smyslu, že pokládá předmětný poplatek za zcela absurdní, což mimo jiné dokládá skutečností, že od poplatku nejsou osvobozeny ani státní orgány, územně samosprávné celky apod., přičemž zde lze jen těžko argumentovat tím, že by tyto subjekty chtěly nedůvodně zatěžovat ÚOHS či samotné zadavatele veřejných zakázek.[6]
Za klíčové pak Ústavní soud považuje fakt, že sice má ÚOHS povinnost zahajovat přezkumné řízení o úkonech zadavatele ex offo, nicméně na druhé straně se nemůže zabývat těmi podněty, u nichž nebyl zaplacen poplatek. Takový přístup je dle Ústavního soudu značně rozpolcený, a proto dané ustanovení zákona odporuje principu předvídatelnosti a bezrozpornosti zákona, a stejně tak i požadavku dobré správy.[7] Poté dochází k absurdním situacím, kdy se sice ÚOHS musí seznámit s daným podnětem (aby dokázal vymezit, zda se jedná o podnět a má být zaplacen poplatek), který třeba obsahuje velmi významné skutečnosti, těmi se ale třeba nemůže zabývat, protože poplatek není zaplacen. Ústavní soud tak píše, že: „Zákonodárce tak zpoplatnil podání podnětu v situaci, kdy je stát povinen konat ex officio, tzn. vykonávat jednu ze svých zákonem stanovených činností.“[8]
Na základě výše uvedených argumentů došel Ústavní soud k závěru, že § 259 zák. č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek je protiústavní, a proto vyhovuje žádosti stěžovatele a dané ustanovení dnem nálezu ve Sbírce zákonů.
[1] Tisková zpráva, TZ 129/2019, Podání podnětu k Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže
[2] Pl. ÚS 7/19 ze dne 30. října 2019, bod 3.
[3] Bod 31, Ibid.
[4] Body 39-41, Ibid.
[5] Bod 42, Ibid.
[6] Bod 44, Ibd.
[7] Bod 45, Ibid.
[8] Bod 46, Ibid.