Otevření dveří k (ještě) větší smluvní volnosti

V nedávném rozhodnutí se Nejvyšší soud přiklonil k širšímu pojetí smluvní autonomie a potvrdil, že do budoucna by mělo být možné ve smlouvě použít formulaci, která zakládá fikci či domněnku určité skutečnosti. Těmito instituty si právo dopomáhá ve chvílích, kdy je potřeba uměle vykonstruovat situaci, se kterou jsou spojeny určité právní následky, a to i v případech, kdy k těmto ve skutečnosti nemuselo dojít. Donedávna však byly pro použití ve smlouvách starší judikaturou zapovězeny.

Dne 23. 3. 2022 Nejvyšší soud rozhodoval ve věci týkající se právě takového ujednání. Šlo o spor ze smlouvy o dílo, ve které byla stranami mimo jiné ujednána právní fikce. Ta spočívala v tom, že pokud objednatel bezdůvodně a opakovaně zmaří konečné předání díla, bude se dílo považovat za řádně a včas předané, a to bez ohledu na to, zda toto skutečně nastane či nikoli.

Žalobcem byl v tomto případě objednatel, který zhotovené dílo nepřevzal, v důsledku čehož zhotovitel od předmětné smlouvy odstoupil a žalobce se pak soudně domáhal zaplacení určité částky jakožto zálohy jím uhrazené s odůvodněním, že žalovaný dílo nedokončil. Jelikož u soudů prvního a druhého stupně neuspěl, obrátil se žalobce na Nejvyšší soud s dovoláním, ve kterém nižším soudům vytýkal také odchýlení se od dosavadního pohledu soudců Nejvyššího soudu na problematiku smluvních fikcí a domněnek.

Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí potvrdil rozsudky nižších soudů a posvětil tak možnost sjednání právní fikce či domněnky ve smlouvě. Svůj závěr odůvodnil tím, že nemožnost domněnek či fikcí, která vycházela z minulých judikaturních závěrů, byla založena ještě na starém občanském zákoníku, který byl oproti tomu dnešnímu mnohem více formalistický. Aktuální občanský zákoník je vystavěn především na smluvní volnosti, a pokud tedy konkrétní ujednání neodporuje výslovným zákazům a základním právním hodnotám jako jsou dobré mravy či samotný účel právní normy, není důvod, proč by smlouva nemohla obsahovat fikci či domněnku.

Neznamená to samozřejmě neomezenou volnost a stále bude potřeba zkoumat, zda takové ustanovení upravuje práva a povinnosti, kterými smluvní strany mohou disponovat. Pokud však strany užijí některý ze zmiňovaných institutů pro vyjádření jimi předvídaného následku, aby si upravily smluvní poměry a usnadnily tak výklad a plnění vzájemných nároků, nebude tím již v budoucnu automaticky založena neplatnost takového ujednání.